45. výročie smrti blahoslaveného Metoda Dominika Trčku CSsR

Dňa 23. marca si celá duchovná rodina redemptoristov pripomína 45. výročie smrti Dominika Metoda Trčku. V gréckokatolíckom kalendári na rok 2004 je publikovaný príspevok, ktorý v krátkosti predstavuje posledné chvíle života tohto blahoslaveného mučeníka a prvého protoihumena michalovskej gréckokatolíckej viceprovincie redemptoristov. Až donedávna (január 2004) v mozaike, ktorá ešte ani dnes nie je úplne dokončená, chýbalo svedectvo, ktoré by poodhalilo rúško tajomstva a vysvetlilo ďalšie chýbajúce medzery vo svedectvách o. Ivana Mastiliaka, P. Pia Krivého či P. Štefana Krištína.

Úryvok zo spomienok redemptoristu P. Jana Blesíka CSsR, ktorý bol spolu s o. Ivanom Mastiliakom súdený v tzv. Monterprocese, zachytáva obdobie medzi 18. až 23. marcom 1959, teda prakticky posledné dni života blahoslaveného Metoda. Jan Blesík sa vo svojich doteraz nepublikovaných spomienkach nazvaných: „Rozmlouvám s minulostí. Historie jednoho obyčejného života“, spolu 41 dielov formátu A4 s celkovým počtom 6722 strán, zaoberá svojím životom od detstva až po rok 1978. Pobytu vo väzení venuje tri diely, v ktorých nezabudol ani na spolubrata o. Metoda Trčku. Na jednom mieste píše: „Ve čtvrtek 23. března 1961 jsem si spomenul na překrásnou smrť mého spolubratra a spoluvězně P. Dominika Metoděje Trčky v Leopoldově, které jsem byl přítomen, jak jsem o ním psal na str. 2898 a následujících. Ve vězení neměl ovšem ty své krásné vousy, v nichž vypadal jako nějaký starozákonní prorok.“

O. Jan Blesík si takto spomína na posledné dni Dominika Metoda Trčku. Ve středu 18. března časně ráno převezli mne osobním autem na Pankrác, kde jsem nastoupil do autobusu, který známou mi již cestou odvezl nás do Olomouce a na svátek sv. Josefa 19. března 1959 opět přes Ilavu do Leopoldova. Po celou dobu v Brně i v Praze a nyní po příjezdu do Leopoldova jsem si podržel své číslo 519. Byl jsem zase ubytován ve “Vatikáně“ a ve stejném pokoji a lůžko jsem dostal na dvojáku, na němž dole ležel, tehdy již nemocný náš kněz a viceprovinciál michalovské provincie P. Metoděj Trčka. Hned jsem začal pracovat u stroje na opravě pytlů a dařilo se mi velmi dobře.

Hned po příchodu do Leopoldova jsem viděl, že náš P. Metoděj Trčka je velmi vážně nemocen. Prodělal chřipku, ale stále více slábl. Byl nám všem skutečně vzorem trpělivosti v bolestech a vděčnosti. Za každou maličkost vždy tak jemně děkoval, že nás všechny zahanboval. Ale při tom byl veselý a naprosto vyrovnaný. Velikou radost měl z toho, když si k němu někdo sedl, nejvíce to býval pan biskup Gojdič a biskup Vojtašák, a s ním se pomodlili. Byl to skutečně zlatý společník, který nikoho nikdy nezarmoutil a proto ho všichni měli tak rádi.

Již v neděli k večeru byl u něho několikrát lékař a dával mu injekce. Sám Dr. Čech se nabídl, že ho dá přenést do ústavní nemocnice, ale P. Trčka ho uprosil, aby ho nechal mezi spolubratry, že se zde cítí šťastnější, než by se cítil v nemocnici. A tak zůstal na “Vatikáně“. Večer jsme se dlouho s ním modlili a biskup Gojdič s biskupem Hopkem mu dali poslední pomazání, po něm P. Trčka byl tak šťasten.

V noci byl naprosto klidný a ráno v pondělí 23. března 1959 svým milým humorným hlasem řekl: “Tak hoši, vstávat, pomodlit se a šupity do práce. Já si potom musím zdřímnout, ponevadž celou noc jsem vás hlídal“. Od rána jsme všichni čekali blížící se katastrofu. P. Trčka byl však klidný. U jeho lůžka se stále střídali spoluvězni-kněží, hlavně náš P. Provinciál František Suchomel, P. Jozef Hynek, P. Ján Mastilák a já, ale i ostatní biskupové, řeholníci a kněží. Nevím, ani kolik bylo hodin, když náš milý spolubratr klidně usnul a již se neprobudil. To měl službu právě ten dobrý strážmistr, který nás měl rád a který, ač sám byl luteránem, byl jinak velmi zbožný. Sám dovolil, aby všichni přišli do naší světnice a tam se modlili nad zemřelým spolubratrem. Tak hned oba biskupové východního obřadu /Gojdič a Hopko/ vykonali nad ním poslední modlitby a my římskokatoličtí kněží s P. Provinciálem Suchomelem, P. Hynkem a biskupy Zelou, Barnášem, Vojtašákem, Trochtou a Buzalkou i Otčenáškem a ostatními jsme se zase pomodlili latinské modlitby. Tak jeho duše byla doprovázena modlitbami a žehnáním všech přítomných. Dojalo nás všechny, když do světnice vstoupil náš dobrý strážmistr, kterému jsme všichni říkali: “Táta“, který měl právě službu, sundal si čepici a postál chvilku v hlubokém dojetí. Potom přistoupil k mrtvému spolubratrovi, udělal mu křížek na chladnoucí čelo, řekl tiše: “S Pánem Bohem“ a rozplakal se. Ještě chvilku nechal se nás pomodlit u zemřelého a když to trvalo již dlouho, řekl nám vlídně: “Tak chlapci, já to musím jít již ohlásit na velitelství, tak se trochu rozejděte“. A skutečně! Asi za 15 minut přišel náčelník věznice se dvěma důstojníky a hned za nimi úřední lékař s Dr. Krbcem a Dr. Čechem. Ti zjistili smrť. Já jsem se hned přihlásil, že bych přinesl z muklheimu nosítka a že ho odneseme do márnice. Lékař se podíval na hodinky a řekl: “Počkejte ještě tak hodinu a potom ho odneste. Ale nyní ho převlečte a přikryjte a potom postel vydesinfikujte“. Když tito odešli, umyli jsme našeho spolubratra, já jsem šel pro nosítka /máry/ na muklheim, na ně jsme položili našeho milého P. Metoděje Trčku a přikryli jsme ho bílým prostěradlem. Tam jsme se dále za něho modlili a asi za hodinu přišel jiný strážmistr z velitelství, sepsal všechny věci, které zůstaly po P. Trčkovi, před ním jsme museli zabalit do prostěradla všechny osobní jeho věci, které měl z ústavu, jako prádlo, podhlavníky, šálky, šaty, onuce a boty a potom řekl, abychom mrtvého vynesli na nosítkách do márnice. To byl pohřební průvod. Čtyři jsme nesli nosítka celou dlouhou chodbou a za márami kráčelo 8 biskupů, spolubratři a přes 100 kněží. Tolik biskupů a kněží by mu jistě nikde nepřišlo na pohřeb. Mrtvého jsme opatrně snesli se schodů a potom jenom dvá jsme jej odnesli v doprovodu strážmistra do márnice. Já jsem vrátil na muklheim nosítka, bratři očistili lůžko a pan biskup Gojdič si vyprosil od velitele, aby se mohl na jeho lůžko odstěhovat, což mu bylo dovoleno. Tak jsme se rozloučili s našim milým spoluvězněm a spolubratrem a od té doby jsme ho již neuviděli, ani při jeho pohřbu na vězeňském hřbitově v Leopoldově. Odpočívej v pokoji!

Spomienky P. Jana Blesíka vznikali v rokoch 1976-1978, teda približne 20 rokov po smrti Dominika Metoda Trčku. Niektoré informácie z jeho svedectva vyzerajú príliš nadnesené, hoci na druhej strane, porovnávajúc ich s inými dostupnými svedectvami, môžu byť pravdepodobné. V každom prípade jeho spomienky boli dosiaľ nepublikované a svedectvo o Dominikovi Metodovi Trčkovi, ako aj o ďalších jeho spoluväzňoch, má pre nás veľkú historickú hodnotu.

Atanáz, CSsR